24) Klasická řecká filosofie, filosofie v období helénismu
Sofisté
- řecko-perské války (500 – 449 př.n.l.) → vítězství Řecka, bohatství, luxus, touha po vzdělání – pro bohaté
- sofisté = učitelé rétoriky, placení; důležitá podle nich není samotná pravda, nýbrž výřečnost, vnucení myšlenky a přesvědčení ostatní o svém názoru
- spíše praktici, ne filozofické otázky → gramatika, logika, psychologie
Starší sofisté
- Protagoras – „Člověk je mírou všech věcí.“ – pravda je relativní, subjektivní, existuje více pohledů na věc, uznává účelové nakládání s pravdou
- Gorgias – „O nejsoucnu neboli O přírodě“
Mladší sofisté
- Alkidamas, Antifon, Kritias
Význam sofistů
1) odvrat od přírody a zaměření na člověka a společnost
2) kritika myšlení
3) na etiku nahlíželi z hlediska rozumu → relativnost pojmů „dobro“ a „zlo“ (bolest zubu je pro mě zlo, pro lékaře dobro)
4) rozvoj lingvistiky a gramatiky
- sofismata (chytačky) – např. Rohatý – Co jsi neztratil, to máš. Neztratil jsi rohy, máš tedy rohy. (správná logika X chybné premisy)
- sofistika = vědové užití sofismat (logických klamů) v procesu usuzování
Klasická filosofie (5. – 4. stol. př. n. l.)
Sokratés (469 – 399 BC)
- žil v Athénách, otec sochař, matka porodní bába
- žena Xantipa – prodej keramiky, mluvka
- učil zadarmo, žil z pohostinnosti svých žáků
- kritizoval sofisty ← nechali si za svůj výkon platit, účelně nakládali s pravdou
- obklopoval se hetérami – jakési vzdělané prostitutky
- kritik demokracie – vláda lidu X mnoho otroků bez práv, pouze zboží
- obviněn z kažení mládeže a bezbožnosti → musel vypít číši s jedem
- metoda dialogu – učitel a žák, klíčová myšlenka, žák se ptá po příčinách, učitel váhá, nakonec přijde na zcela nový závěr → pravda se rodí je v upřímně vedeném dialogu
- „Vím, že nic nevím.“ – poznání člověka nikdy není u konce, čím více se člověk vzdělává, tím více si uvědomuje, že je ještě spousta věcí, které nezná
- proces hledání pravdy lze přirovnat k porodnímu umění (maieutika)
- daimonion = vnitřní božský hlas, který ho celý život doprovázel
Platón (427 – 347 BC)
- narodil se v Athénách v aristokratické rodině
- původní jméno Aristokles, pseudonym Platón = široký (v oblasti zájmu i vědění)
- všestranně nadaný – literatura, atletika, zápas, tanec
- ve 20 letech poznal Sokrata, zapisoval jeho díla
- 387 BC založil Akademii – bezplatná výuka
Dílo:
- Políteiá – „Ústava“
- Menón – o matematice
- Protagoras – konfrontace se sofistickými názory na ctnost
- Kratylos – o jazyce
- Faidros – nauka o idejích
Nauka o idejích:
- ideje – z řec. eidos, ideá = pravzory reality, podle kterých jsou zformovány předměty viditelného světa
- nehmotné, věčné, mimo reálný časoprostor, ve vlastní dimenzi
- teorie dvou světů – tělesný svět, který nás obklopuje, není reálným světem, ale pouze odleskem skutečného světa ← světa idejí
- objektivní idealismus – ideje existují objektivně, nezávisle na našem myšlení, nepotřebují pozorovatele
- erós = láska, pud, plození; zduchovnělý význam, platonická láska – duševní, nenaplněná
Podobenství o slunci:
- nejvyšší idea – idea Dobra – všechny ostatní ideje z ní čerpají, snaží se k ní přiblížit, k její dokonalosti
- všechna jsoucna mají od Dobra jednak to, že jsou poznávána, jednak samotné bytí a jsoucnost → stejně tak Slunce způsobuje viditelnost věcí a dává jsoucnům vznik, vzrůst a výživu → Dobro přirovnáváme ke Slunci
Nauka o duši:
- dílo Faidros
- tělo a duše jsou odděleny, duše (nesmrtelná, nepomíjivá) má panství nad tělem
- tři části duše:
|
část |
sídlo |
ctnost |
|
rozum |
hlava |
moudrost |
|
srdnatá mysl |
hruď |
statečnost |
|
žádostivost |
podbřišek |
uměřenost |
|
|
|
+ spravedlnost |
|
platónský trojúhelník:
1)
|
|
2)
|
|
|
Nauka o ideálním státu:
I. negativně kritické období
a. oligarchie – vláda bohatých, chudina vyloučena; dvě skupiny (bohatí X chudí) jdou proti sobě
b. demokracie – v boji vítězí chudí, stávající vládu vyženou, rozdělí si panování mezi sebe; když jsou maximálně svobodní, vytrácí se řád → anarchie
c. tyranie – svoboda hnaná do krajnosti ústí v otroctví → vede k násilí
II. pozitivně konstruktivní období
- obraz ideálního státu, utopie – odmítá soukromé vlastnictví, vše v rukou státu (i plození), všichni by měli žít ve společných domech, mít společné domácnosti i ženy
- vzniká kvůli slabosti jedince ← dokáže dělat jen některé činnosti → musí se spojit s ostatními, dělba práce
- 3 stavy společnosti:
učenci – vládcové, moudří filosofové („filosofové na truně“)
strážci – bojovníci, stav ozbrojenců
ostatní občané – řemeslníci, rolníci, stav živitelů
- výchova:
děti – stejné vzdělání bez rozdílů – gymnastika, hudba, básnictví, matematika – do 20 let
přísná selekce ve 20 – nejschopnější dál → mat., astronomie, harmonie – do 30 let
30-35 filosofie, 35-50 praktická činnost ve státě; od 50 let může vládnout („filosof na trůně“)
Aristotelés (384 – 322 BC)
- z lékařské rodiny
- Platónův žák a kritik – popíral svět idejí (uznával smyslové poznání); tělo a duše tvoří jednotu
- vychovatel Alexandra Makedonského
- založil Lykeum
- velká knihovna, sbírka 158 ústav
- na konci života obžalován z bezbožnosti, utekl, zemřel v osamění
Logika
- založil logiku (tzv. analytika) = nauka o správném myšlení
- pojem
vyšší obecnosti – rodový (např. živočich)
nižší obecnosti – druhový (savec → pes → jezevčík → hnědý dlouhosrstý jezevčík → tento hnědý dlouhosrstý jezevčík)
- kategorie – namátkou zvolil pojem, zkoumal, zda ho lze odvodit z rodových pojmů; 10 nadřazených pojmů již nešlo z ničeho odvodit → kategorie: substance (podstata), kvantita (množství), relace (vztah), kvalita (jakost)…
- soud – věta vzniklá spojením pojmů (Tato růže je červená.)
- úsudek = sylogismus
1. premisa (soud): Všichni lidé jsou smrtelní.
2. premisa (soud): Sokrates je člověk.
závěr: Sokrates je smrtelný.
Metafyzika
- řec. meta ta fysis – původně obecné spisy zařazené „po spisech přírodních“; obrazně „to, co přesahuje přírodu“
- filosofická disciplína zabývající se nejen problémem bytí jako takového, ale také jeho zvláštními projevy (vznik, zánik, pohyb, účel…)
- ontologický pohyb – ne klasický pohyb (přemisťování v prostoru), ale samotná podstata jsoucen ← vznikla z nějaké příčiny, z nějaké látky, zanikla (židle stojí na místě X někdo musel pokácet strom, vyrobit ji ← „pohyb“ židle)
- hylémorfismus = jednota látky a tvaru
- teleologie = směr, který tvrdí, že všechno směřuje k nějakému cíli, účelu; 4 příčiny všeho (např. dům):
1) causa formalis – věc se určuje svou formou (dům svým plánem)
2) causa materialis – každá věc je složena z látky (dům z cihel)
3) causa efficiens – příčina působící, hnací (práce zedníků)
4) causa finalis – účel věci (v domě budu bydlet)
- theos = „první hybatel“, dává vše do pohybu, dává věcem účel a smysl
- tělo (pohybované, látka) a duše (pohybující, forma) tvoří jednotu → duše pohybuje a formuje tělo = entelechie; tělo je nástrojem (řec. organon) duše → organismus = tělo
Politika
- člověk je zóon politikon = živá bytost společenská ← ke zdokonalení života potřebuje společenství živých bytostí – manželství, rodina, obec (stát)
- druhy ústav – mísení aristokratické a demokratické ústavy tak, aby nedocházelo k extrémům → těžištěm státu je proto střední stav (ani zbohatlíci, ani chudina)
- nauka o ideálním státě (ten si představoval jen v prostorově omezených poměrech řeckého polis):
|
|
jeden |
skupina |
všichni |
|
+ |
monarchie |
sofokracie |
políteia = výběrová dem. |
|
- |
tyranie |
oligarchie |
demokracie |
Filosofie v období helénismu (4. – 1. stol. př. n. l.)
- rozpad říše Alexandra Makedonského
- vzájemné prolínání kultury
- ve filosofii – zaměření na etiku
Stoicismus
- řec. stoa poikilé = barevná sloupová síň, dům v Athénách
- Řecko: Zenon z Kitia, Chrýsipos, Poseidonios, Kleanthés
- Řím: Lucius Annaues Seneca (zabýval se otázkou rovnosti), Marcus Aurelius (Hovory k sobě), Epiktetos (otrok)
- „Žij v souladu s přírodním řádem.“ – ctnostně, rozumně
- klidný, uměřený styl
- afekty (pudy, vášně) matou náš rozum → musíme se zbavit vášně → stav apatheia
Epikureismus
- Epikúros: „Žij skrytě!“ – v soukromí, ústraní, neřešit politiku
- slast, požitky (nejvyšší dobro) X strasti ← kazí nám slasti, po jejich odstranění se dostaví blaženost = ataraxie
Skepticismus
- zpochybňuje jakoukoliv možnost poznání
- zakladatel Pyrrhón
- neexistuje objektivní poznání, nýbrž pouze subjektivní pocity
- ataraxie se dosáhne zbavením se ukvapených úsudků ← epoché
- tropy = překážky pravdivého poznání; způsobené rozdílností lidí, subj. stavů, relativnosti všech jevů
Novoplatonismus
- 3. stol. n.l., Plotínos
- učení o stupňovitosti jsoucna – nižší stupně jsoucen jsou vyzařovány z těch vyšších (vyzařování = emanace)
- nejvyšší stupeň = hypostáze – božský prazáklad, přetéká, emanuje, tvoří nižší jsoucna