25) Filosofie středověku a renesance

-          středověká filosofie → vztah víry (křesťanství) a vědění

Patristika (2. – 8. stol)

-          snaha duchovních otců (patres) o výstavbu a upevnění křesťanského učení

1)       teologický problém – učení o Bohu a nejsvětější trojici

2)       christologický problém – učení o Kristu

3)       antropologický problém – dědičný hřích, svoboda lidské vůle

-          prolínání několika směrů:

1)       apologetika (řec. apologia = obrana) – obhajoba křesťanství proti předsudkům pohanů

a.        Justýn Mučedník

b.       Tertullianus – „Věřím, protože je to absurdní.“ – pravda víry je ve zcela jiné sféře než v té, která je přístupná myšlení; víra se nedá logicky vysvětlit

2)       gnosticismus – vše je možné najít ve vyšším poznání (ne v rozumovém)

a.        Klemens Alexandrijský – Bůh si filosofii žádá, její rozumné využití přináší spásu

b.       Origenés – filosofie je služkou teologie; vytvořil teologii jako vědu

Augustinus Aurelius (354 – 430)

-          sv. Augustýn, položil základy křesťanské filosofie

-          pohnuté mládí – pití, krádeže, nemanželské dítě; pak se obrátil k víře, 395 se stal biskupem

-          dílo:

    Vyznání

    O obci boží – na světě zápasí dva světy: božská obec (láska k Bohu) a pozemská obec (sebeláska); tyto dvě obce spolu v průběhu dějin zápasí, na konci zvítězí božská obec

    O boží trojici – nauka o trojjedinosti Boha – božská substance existuje ve třech podobách (Otec, Syn i Duch svatý)

-          „Věř, abys poznal, poznávej, abys věřil.“ – ve víře můžeme rozvinout své poznání, rozum potvrzuje víru

-          důraz na myšlení → člověk je myslící bytost

-          základem pravdy je Bůh

-          teorie iluminace (osvětlení) = věčné pravdy nám jsou dány díky osvícení, jehož příčinou je Bůh

-          svět byl stvořen z ničeho

-          etika – základním pojmem láska, nejzazším cílem lidského úsilí je blaženost

-          čas – je spojen s pohybem a změnou → vznikl až při stvoření světa; existuje pouze přítomnost (minulost ve vzpomínkách, budoucnost v očekáváních)

Scholastika  (9. – 14. stol.)

-          scholastik – původně učitel ve škole, pozd. církevní učitel

-          usiluje o obhájení církevních dogmat prostřednictvím filosofie → filosofie je služkou teologie (rozum obhajuje pravdivost víry)

-          spor o universálie (obecné pojmy):

    realisté – obecné pojmy existují reálně, konkrétní věci jsou jim podřízeny → universalia ante res (univerzálie jsou před věcmi)

    nominalisté – reálně existují pouze konkrétní věci, z nichž jsme si v mysli vytvořili obecné pojmy → universalia post res (univerzálie jsou po věcech)

 

1)     rané období (9. – 12. stol.)

-          Johannes Scotus Eriugena – 1. otec scholastiky, realista, pravé náboženství je zároveň pravou filosofií

-          Anselm z Canterbury - realista

    „Věřím, abych rozuměl.“ – bez víry není správného poznání

    ontologický důkaz Boha – pojem dokonalé bytosti musí zahrnovat i její reálnou existenci; protože Bůh je dokonalý, pak musí i existovat, jinak by dokonalý nebyl

-          Vilém z Champeaux – radikální realista – reálné bytí přísluší jenom obecným pojmům (např. bělost by existovala i bez existence jediné bílé věci)

-          Roscellinus – nominalista; aplikoval nominalismus na Boží trojici → neexistuje trojjediný Bůh jakožto obecný pojem, nýbrž pouze tři konkrétní osoby (Otec, Syn i Duch svatý), z nichž jsme v naší mysli vytvořili Boha → učení o polyteismu, prohlášen za kacíře

2)     vrcholné období (13. stol.)

-          návrat k myšlenkám Aristotela

-          i arabští a židovští filosofové

-          křížové výpravy – setkávání s idejemi islámskými a židovskými

-          Sumy = díla zahrnující shrnutí všech věd (předchůdce encyklopedie)

-          univerzity – Paříž, Kolín nad Rýnem, Oxford, Bologna

-          žebravé řády – dominikáni, františkáni

Tomáš Akvinský (1225 – 1274)

-          italský teolog a filosof

-          „Doctor angelicus“ – andělský doktor – pro jemnost a ryzost charakteru

    Suma teologická

    Suma proti pohanům

    O jsoucnu a bytnosti

-          jednota těla a duše – duše pohybuje tělo, je nesmrtelná, ale lidská duše je smrtelná, ptž potřebuje tělesnou schránku k poznávání smyslových vjemů

-          duše má několik částí: vegetativní (životní síla), senzitivní (smyslové vnímání), appetitivní (pudové usilování), motivní (místní pohyb), racionální (rozum)

-          rozum: intellectus possibilis (možný intelekt) X intellectus agens (činný intelekt)

-          přesně vymezuje oblast vědění a víry – pravdu víry nelze dokazovat rozumovými důvody (ani vyvracet)

-          zlo pramení z nedostatku dobra

-          univerzálie existují před věcmi (ideje stvořené Bohem), jsou ve věcech i po věcech

-          pohled na stát – světská moc má být podřízena té duchovní (král církvi)

-          1323 prohlášen za svatého

-          1879 tomismus prohlášen oficiální naukou katolické církve

Důkazy boží existence

a) přímé

-          odvozeny z Platóna

 

-          Augustinův důkaz – v paměti jsou uchovány schopnosti, které jsme si tam nemohli uložit sami na základě zkušenosti → musel je nám tam dát Bůh (např. člověk rád klame ostatní, ale sám nechce být klamán → je v něm zakotvena touha po pravdě ← nedostala se do jeho mysli na základě zkušenosti)

-          Anselmův ontologický důkaz Boha - pojem dokonalé bytosti musí zahrnovat i její reálnou existenci; protože Bůh je dokonalý, pak musí i existovat, jinak by dokonalý nebyl

b) nepřímé

-          Tomáš Akvinský – vycházel z Aristotela

 

-          důkaz z pohybu – musí být něco vnějšího, co pohybuje vším

-          důkaz z řetězu příčin – každá věc má svou příčinu, první příčinou všeho dění je bůh

-          důkaz z nahodilého – některé věci se dějí, jiné se nedějí; mohlo by se teoreticky stát, že se nic nebude dít → to není možné → i ty nahodilé věci musí někdo řídit

-          důkaz stupňovitý – stupňovitost všeho jsoucího → musí existovat nejvyšší jsoucno

-          důkaz z účelného uspořádání přírody – všechno z přírody spěje k nějakému účelu; nejvyšším dárcem účelů je bůh

-          důkaz morální – existuje závazný mravní princip, který jsme získali bez zkušenosti → dal nám jej Bůh

-          důkaz axiologický – člověk navzdory historickým prohrám usiluje o stále vyšší hodnoty (dobro a štěstí) → toto snažení zakládá Bůh

-          důkaz historický = etnologický – neexistuje v dějinách etnikum, kt. by neprošlo fází mytologickou → víra v Boha

3)     pozdní období (14. stol.)

-          Roger Bacon – kritik Akvinského a Aristotela, vytýká neznalost řeči (arabštiny, řečtiny) a matematiky; požaduje návrat ke zkušenosti – pozorování přírody prostřednictvím experimentu

-          Duns Scotus – „Doctor subtilis“ (precizní), dokonalého souladu mezi teologií a filosofií nelze dosáhnout

-          Vilém Ockham – nominalista, existuje dvojí pravda (vědění X víra), princip úspornosti – Ockhamova břitva: pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, máme upřednostňovat to nejméně komplikované

Renesance a humanismus

-          14. – 16. stol.

-          přechodné období mezi středověkem a novověkem

Znaky:

-          návrat k antice a člověku (kalokagathia = krása těla a duše)

-          individualismus

-          světský charakter, odklon od duchovních témat

-          znovuobjevení přírody

Vynálezy:

-          knihtisk (1450 J. Guttenberg), kompas, střelný prach

Zámořské objevy:

-          Kolumbus (Amerika), de Gama (Indie), Magalhaes (cesta okolo světa)

Umělci:

-          spisovatelé: Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Giovanni Boccaccio, William Shakespeare…

-          malíři a sochaři: Boticelli, Leonardo da Vinci, Michelangelo

Mikuláš Kusánský

-          Bůh je pro něj absolutním nekonečnem

-          Bůh stvořil universum ← v něm si jsou všechna jsoucna rovna, neexistuje stupňovitost jsoucen (rozdíl oproti novoplatonismu); Bůh je však těmto jsoucnům nadřazen

-          lidským rozumem nemůžeme proniknout k nekonečnu, absolutnu; nejvyšším stupněm lidského vědění pouze uvědomění si vlastní nemohoucnosti = docta ignoratia (stav poučené nevědomosti)

Mikuláš Koperník

    O obězích nebeských těles – heliocentrismus – Slunce je středem vesmíru a vše kolem něj obíhá

-          dříve přijímán geocentrismus – středem vesmíru je Země (Ptolemaios, 2. stol.)

Johannes Kepler

-          matematicky zformuloval zákony pohybu planet

-          1. Keplerův zákon: Planety se pohybují kolem Slunce po elipsách, málo odlišných od kružnic, v jejichž společném ohnisku je Slunce.

Galileo Galilei

-          heliocentrik

-          zákony volného pádu a pohybu

-          podstata skutečnosti určena číselnými poměry

-          vědecké poznání: analýza, hypotéza, experiment, dedukce, závěr

Giordano Bruno

-          vycházel z novoplatonismu, Kusánského a Koperníka

-          heliocentrismus – spory s inkvizicí, upálen

-          myšlenka nekonečnosti vesmíru ← skládá se z nekonečného počtu jiných světů, které můžou být stejně jako ten náš obydleny; jednotlivé světy vznikají a zanikají, avšak vesmír jako celek je věčné a nehybné; důvodem je to, že nekonečný Bůh může stvořit jenom něco opět nekonečného

-          myšlenka panteismu – božské je přítomno ve všech formách přírody, Bůh splývá s přírodou

Francis Bacon

-          cílem vědy je ovládnutí přírody k užitku společnosti

    Nové Organon

    Nová Atlantida

-          předchůdce empirismu – zákl. metodou poznání je zkušenost

-          idoly (sg. idola) = matoucí předsudky (překážky poznání)

    idola rodu – vlastní lidské přirozenosti, mylné představy dané omezeností našich smyslů

    idola jeskyně – klamy vyvolané naší povahou a výchovou ← vězní nás jako v jeskyni

    idola trhu – klamy řečové komunikace plynoucí z nepřesného užívání pojmů

    idola divadla – klamy přijímané z tradice, v níž se necháváme ovlivňovat hádkami jednotlivých filosofů

Erasmus Rotterdamský

    Chvála bláznivosti – úsilí o sloučení křesťanské filosofie a antického lidství

-          požadavek tolerance – je zapotřebí lidské moudrosti, která spojuje protiklady a nic nevylučuje

Michel de Montaigne

-          předchůdce existencialismu – svět se ukazuje jako roztříštěn v neustálém dění; pokud rozum věří, že může uchopit něco neproměnlivého a věčného, pak pouze blázní

-          lidský život se ukazuje jen ve své nezajištěnosti a v neustálém ohrožení smrtí

Marsilio Ficino

-          renesanční platonismus – člověk je duchovní bytost

Giovanni della Mirandola

-          antropocentrismus – člověk je středem světa

-          svobodný subjekt – záleží na každém z nás, jak si to v životě zařídíme

Teorie státu v renesanci

Jean Bodin

-          pojem suverenita státu = svrchovanost, samostatnost, každý stát má právo rozhodovat si o svých věcech sám

-          suverénem ve státě je panovník ← absolutní vládce, zodpovědný pouze Bohu

Johannes Althusius

-          suverénem je lid ← pověřuje odvolatelného vládce výkonem vlády, panovník je závislý na lidu

Hugo Grotius

    O právu válečném a mírovém – právo pozitivní (psané, ustanovené) X právo přirozené (dané zvykem, např. právo na život)

Niccoló Machiavelli

    Vladař – „účel světí prostředky“ – panovník může užít jakýchkoliv prostředků, aby dosáhl svého cíle (i násilí)

-          v zájmu udržení moci je zbytečné být dobrý, stačí jevit se dobrý a získat si úctu lidu

Thomas More

    Utopie – obraz ideálního socialistického státu – společné vlastnictví, výroba, zaopatření ve stáří, rovný přístup ke vzdělání

Thomaso Campanella

    Slunečný stát – podoba totalitního státu, který ovládá vše (majetek, ženy, plození dětí)

Reformace

-          16. stol., z lat. reformare = přetvořit

-          opravné náboženské hnutí, které se prolíná s renesancí

-          důraz na osobní postoj křesťana:

    člověk si podle svého svědomí sám upravuje náhled na víru

    církev by neměla být zprostředkovatelem Boha

-          sekularizace = zesvětštění, příklon k světskému životu:

    zavržení celibátu

    zavržení asketismu (odříkavosti)

Martin Luther

-          Němec, silně věřící

-          lidská přirozenost je hříšná a zkažená → člověk nemůže vlastním úsilím nebo dobrými skutky dosáhnout božího ospravedlnění

-          mezi člověkem a Bohem není žádný zprostředkovatel (žádná církev; jedinou autoritou Písmo svaté)

-          myšlenka náboženské obce (kněžství všech věřících, nahrazuje hierarchii církve)

-          luteránství (protestantská církev)

Jan Kalvín (Jean Calvin)

-          zakladatel švýcarské reformace → kalvinismus

-          odmítá velkolepost církve

-          učení o predestinaci (předurčení) – již po narození je jasné, zda člověk spěje ke spáse, či ke zkáze → nemá cenu starat se o posmrtný život, příliš se modlit

-          protestantská etika práce – profesní a hospodářský úspěch v obci znakem vyvolenosti Bohem, důraz na podnikání → základem nově se rodící kapitalistické společnosti